OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Veselý dlháň je späť! Arjen Anthony Lucassen, žijúca zásobáreň pozitívnej energie pretavenej do pútavých hudobných diel, prichádza so svojou historicky druhou sólovou nahrávkou - ak samozrejme počítame dosku „Pools Of Sorrow, Waves Of Joy“, ktorú vydal v roku 1994 pod menom ANTHONY. Ako sám skonštatoval, vo veku 51 rokov už bolo načase skúsiť, do akej miery sa dokáže popasovať so všetkými vokálnymi linkami úplne sám. Asi nebude veľkým prekvapením, že sa mu to podarilo na výbornú.
Zlé jazyky by mohli namietať, že nešlo o žiadnu kariérnu výzvu, ale jediné východisko z núdze, keďže celý rozpočet na tradičnú perepúť spevákov zožral honorár hviezdneho Rutgera Hauera. Tak či onak, Arjen splnil to, čo spomínal aj v rozhovore pre Metalopolis. Aj keď bol na sklonku roka 2010 na pochybách, ktorým smerom sa na svojej pripravovanej sólovke pustí, napokon to vyriešil vskutku šalamúnsky – na svoje si prídu fanúšikovia THE BEATLES, rovnako tak tí, čo majú radi LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE a PINK FLOYD. To všetko vo zvukovom kabáte, ktorý je dôverne známy všetkým, ktorí aspoň raz počuli niečo zo štúdia so sympatickým názvom The Electric Castle.
Sme v ďalekej budúcnosti. Z dlhoročnej kómy sa prebúdza pán L. (spieva ho Arjen Lucassen), ktorého v priebehu celého koncepčného diela sprevádza psychologický poradca Voight-Kampff (nie náhodná narážka na filmový kult Blade Runner) so skvelým hlasom Rutgera Hauera. Zistíme, ako sa v budúcnosti tvorí (alebo lepšie povedané lepí) hudba, ako je to s cenzúrou, kontrolou ľudskej populácie, ekologickými problémami, náboženstvom a ďalšími zaujímavými témami. Čaká vás pútavý príbeh s prekvapujúcou hĺbkou a sympatickými, vtipnými presahmi cez tradičné hranice sci-fi a fantasy.
Arjenove slová o eklektickom diele treba samozrejme brať s dosť veľkou rezervou. Na albume „Lost In The New Real“ sa nedeje nič, čo by neočakával fanúšik prelomových diel „Into The Electric Castle“ alebo „The Human Equation“. Príjemný hlas Hipíka a Najlepšieho priateľa je tu jednoducho v každej jednej skladbe, čo však v žiadnom prípade nepôsobí rušivým či nebodaj menejcenným dojmom. Nechýbajú tradičné dychové nástroje pre spestrenie aranžmánov a tiež hutný zvuk sedemstrunných gitár, ktorý debutoval práve na doske „The Human Equation“ a v súčasnosti je už tak trochu prekonaný a všedný.
Čo však zrejme nikdy nezovšednie, to sú Arjenove melodické nápady. Veľké veci sa dejú v skladbách ako „Pink Beatles In A Purple Zeppelin“, „E-Police“ alebo „Dr. Slumber´s Eternity Home“. Poteší beatlesovka „When I´m A Hundred Sixty-Four“ (áno, Arjen má počuteľne najradšej „Seržanta Peppera“) a tiež nadýchaná pinkfloydovka „So Is There No God?“. Tá už je súčasťou druhého disku, na ktorý sa dostali skladby, ktoré nezapadali do deja „Lost In The New Real“, a tiež zopár diskutabilných cover verzií skladieb od LED ZEPPELIN, Franka Zappu, BLUE OYSTER CULT, ALAN PARSONS PROJECT a PINK FLOYD. Práve Arjenova verzia temnoty „Welcome To The Machine“ je dôkazom, že chýbajúcu atmosféru nenahradia ani akokoľvek tvrdé gitarové riffy.
Celých 90 minút poctivej prog-rockovej práce najvyššej arjenovskej kvality. Najmä v prvej, rozhodujúcej polovici diela žiadne náznaky tvorivého kŕča ako v prípade ostatného „číselkového“ AYREONU alebo tak trochu nudnej hardrockovej priamočiarosti STAR ONE. Uvoľnenosť, radosť, hravosť. Album, ktorý autorovi týchto riadkov veľmi silno pripomenul magické leto roku 1998. Leto, keď sa dobýjal Elektrický hrad.
Arjen Lucassen si honí ego. Veľmi úspešne.
8,5 / 10
Arjen Lucassen
- spev, gitary, klávesové nástroje, ...
Wilmer Waarbroek
- sprievodný spev
Ben Mathot
- husle
Maaike Peterse
- violončelo
Jeroen Goossens
- flauta
Ed Warby
- bicie
Rob Snijders
- bicie
Elvya Dulcimer
- cimbal, sprievodný spev
1. The New Real
2. Pink Beatles In A Purple Zeppelin
3. Parental Procreation Permit
4. When I´m A Hundred Sixty-Four
5. E-Police
6. Don´t Switch Me Off
7. Dr. Slumber´s Eternity Home
8. Yellowstone Memorial Day
9. Where Pigs Fly
10. Lost In The New Real
11. Our Imperfect Race
12. Welcome To The Machine (Pink Floyd Cover)
13. So Is There No God?
14. Veteran Of The Psychic Wars (Blue Oyster Cult Cover)
15. The Social Recluse
16. Battle Of Evermore (Led Zeppelin Cover)
17. The Space Hotel
18. Some Other Time (Alan Parsons Project Cover)
19. You Have Entered The Reality Zone
20. I´m The Slime (Frank Zappa Cover)
Lost In The New Real (2012)
Pools Of Sorrow, Waves Of Joy (1994)
Vydáno: 2012
Vydavatel: InsideOut Music
Stopáž: 90:20
Produkce: Arjen Lucassen
Studio: The Electric Castle
Nejvíce vzrušující Arjenova výprava za dobrodružstvím od návštěvy Lidské rovnice. O to cennější, že byla dokonána bez pomoci hlasových velmistrů, bez sterility posledních počinů, zkrátka na vlastní pěst. V obří stopáži potěšily i svojsky uchopené cover verze, které jinak příliš nevyhlédávám. Do konceptu a celkové nálady alba zapadly bez žádného problému.
absolutny suhlas s piter - prve CD je dokonale a druhe je velmi prijemne pocuvanie... Lucassen ma neuveritelny zmysel pre melodie
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.